Martina: „Nemůžu si tě dovolit.“

Když jsme se s Martinou poprvé setkali, řekla mi úplně otevřeně:

„Nemůžu si tě dovolit.“

Peníze pro ni tehdy byly velké téma.

Živila děti, platila hypotéku a měla práci, která jí dávala jistotu. Nebyla v ní ale spokojená.

Jenže odejít?

„Nemůžu dát výpověď. Potřebuji jistotu. Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše.“

Domluvili jsme se tehdy na jediné věci.

Budeme společně pracovat na tom, aby se měla ve svém životě lépe.

Ne na tom, aby dala výpověď.

To rozhodnutí muselo být její.

Půl roku jsme se vraceli k tomu, co opravdu chce, čeho se bojí a co jí brání něco změnit.

A potom přišlo její vlastní rozhodnutí.

Martina dala výpověď.

Dnes?

Má práci, která ji naplňuje.

Vydělává přibližně dvakrát tolik.

A když o své práci mluví, je na ní vidět ještě jedna změna, která se penězi měřit nedá.

Je spokojená.

Někdy totiž nejde o to někomu říct, aby změnil práci.

Jde o to, aby si člověk dovolil připustit, že může chtít něco víc než jen jistotu.

Jméno a některé okolnosti příběhu jsou změněny, aby bylo zachováno soukromí klientky.