O mně

Každá skutečná změna podle mě začíná ve chvíli, kdy si přestaneme lhát.

Nemyslím tím lež vůči druhým.
Myslím tu, kterou si někdy říkáme sami sobě.

Lidé velmi rádi mluví o tom, co se jim daří.
O tom, co dokázali.
V čem jsou dobří.

Ale o tom, co jim nejde, se rozhovor často zastaví.
A právě tam se podle mě schovává ta lež.
Ne proto, že bychom chtěli někoho oklamat.

Ale protože přiznat pravdu sami sobě bývá někdy to nejtěžší.
Znám to i z vlastního života.

Dlouho jsem si myslel, že mám všechno pod kontrolou

Více než třicet let jsem pracoval v prostředí vysoké odpovědnosti, tlaku a náročných rozhodnutí.
Byl jsem zvyklý zachovat klid, analyzovat situaci, všímat si detailů a hledat souvislosti. A když bylo potřeba, rozhodnout se.
Měl jsem stabilní práci, zkušenosti, respekt i dobré postavení.
Zvenku vlastně nebyl žádný velký důvod něco měnit.
Jenže uvnitř se postupně vytrácela radost.
Pak energie.
A nakonec i pocit, že mi to, co dělám, ještě dává smysl.

Samozřejmě jsem pro to měl spoustu vysvětlení.
Je toho teď hodně.`
Jsem unavený.
To přejde.
Ještě chvíli vydržím.

Možná podobné věty znáte.
Člověk dál chodí do práce, stará se o rodinu, řeší, co je potřeba. Navenek všechno funguje.
Jen ho to stojí čím dál víc.
Já jsem si nakonec musel přiznat jednu docela obyčejnou větu:

Takhle už dál žít nechci.
Nebyla příjemná.
Ale byla pravdivá.
A od ní začala moje vlastní změna.

Z případu se stal člověk

Dlouhá léta bylo součástí mé práce dívat se pod povrch.
Nevzít automaticky první vysvětlení jako jediné možné. Všímat si detailů, hledat souvislosti a poslouchat nejen to, co člověk říká.
Někdy je totiž zajímavější to, o čem nemluví.
Dnes tuhle zkušenost používám jinak.

Už nepracuji s případy. Pracuji s lidmi.
Často se potkávám s lidmi, kteří toho v životě zvládli opravdu hodně.

Vedou firmy nebo týmy. Podnikají. Pracují v náročných profesích. Starají se o rodinu. Ostatní se na ně mohou spolehnout.
Jsou prostě zvyklí zvládat.

A právě proto někdy dlouho přehlížejí, že je jejich vlastní způsob života stojí čím dál víc energie.
Až jednoho dne zjistí, že způsob, kterým fungovali deset nebo dvacet let, už nějak nefunguje.

Práce je vyčerpává.
Doma nejsou doopravdy přítomní.
Něco ve vztahu chybí.
Nebo ani nedokážou přesně říct, co je vlastně špatně.
Jen cítí, že takhle dalších pět nebo deset let žít nechtějí.

A to je docela dobré místo, kde začít.

Nemusíte totiž hned vědět, co chcete změnit.
Nejdřív potřebujeme zjistit, co se vlastně děje.

Všímám si i toho, co nezazní

Při rozhovoru mě samozřejmě zajímá, co mi říkáte.
Ale všímám si i toho, kde se zastavíte.
Co rychle přejdete.
Co několikrát vysvětlíte, i když jsem se na to vlastně neptal.
Někdy právě tam bývá něco důležitého.

Možná se proto zeptám na něco, co vám v první chvíli nebude připadat podstatné. Nebo na něco, o čem se vám zrovna moc mluvit nechce.
Neznamená to, že vím lépe než vy, co se s vámi děje.
Nevím.

Můžu si ale všimnout souvislosti, kterou vy zevnitř svého vlastního příběhu nevidíte.
A pak se na ni můžeme společně podívat.
Odpověď nakonec stejně musí být vaše.

Je to váš život.

Co se může změnit?

Možná celý svůj život měnit nepotřebujete.
Někdy je potřeba udělat jedno rozhodnutí, které člověk už dlouho odkládá.
Jindy konečně někomu říct ne.
Přestat nést odpovědnost za něco, co vůbec není vaše odpovědnost.
Nebo si přiznat, že práce, vztah či způsob života, který vám vyhovoval před deseti lety, vám dnes už nestačí.

A někdy je překvapivě těžké odpovědět na úplně obyčejnou otázku:
Co vlastně chci já?

Koučování za vás žádné rozhodnutí neudělá.
Může ale pomoct oddělit, co opravdu chcete vy, od toho, co už roky děláte proto, že se to od vás očekává.
Někdy se objeví možnost, kterou jste předtím vůbec neviděli.
Jindy zjistíte, že odpověď znáte už dlouho.

Jen jste si ji zatím nechtěli říct nahlas.

Příroda a zvířata jsou velkou částí mého života

Když nepracuji, najdete mě často v přírodě nebo mezi zvířaty.
A čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, co mě právě ony naučily.
Zvíře vám nebude vysvětlovat, že je všechno v pořádku, když není.
Příroda také nic nepředstírá.
Prostě je taková, jaká právě je.

Možná právě proto se mi v ní dobře přemýšlí.

Když na chvíli zmizí telefony, povinnosti, role a všechno to, co bychom měli, některé věci najednou vypadají docela jinak.
Ne všechno potřebujeme hned vyřešit.
Něco potřebujeme nejdřív opravdu uvidět.

Proč očima šamana?

Nejsem šaman a nesnažím se jím být.
Pro mě to slovo není o magii ani nadpřirozených schopnostech.
Šaman je pro mě spíš obraz člověka, který se umí zastavit.

Pozorovat.
Naslouchat.
Nedělat rychlé soudy.

Vnímat člověka v souvislostech.
Podívat se i tam, kam se běžně nedíváme.
Proto Očima šamana.

Podívat se na svůj život trochu jinýma očima.
Neutíkat od reality.
Spíš ji konečně vidět takovou, jaká je.

Jak se mnou vypadá setkání

Nemám univerzální návod, podle kterého bych postupoval s každým stejně.

Přijdete s tím, co právě řešíte.
A budeme mluvit.
Nemusíte mít připravený cíl ani správné odpovědi.

Klidně můžete přijít s větou:
„Já vlastně nevím, co se mnou je. Jen vím, že takhle už nechci pokračovat.“

I to stačí.
Budu se ptát.
Občas možná jinak, než čekáte.
A někdy se dostaneme někam, kam jste původně vůbec neplánovali jít.

Ve své práci využívám profesionální koučování a principy Ikigai.
Metody jsou pro mě ale až na druhém místě.
Na prvním je vždycky člověk, který sedí přede mnou.