Jitka: „Můžu si vůbec říct tolik?“

Jitka má vlastní firmu, své klienty a zakázky. Zároveň externě spolupracuje s další firmou.

Když jsme spolu začali pracovat, řešila dvě věci, které spolu na první pohled možná nesouvisely.

Bála se říct si za svou práci plnou cenu.

Věděla, kolik by měla fakturovat. Jenže když přišel okamžik částku skutečně napsat na fakturu, objevily se pochybnosti.

Není to moc?

Co když klient odejde?

Zároveň při externí spolupráci snášela vulgární a nadřazené jednání lidí, se kterými pracovala.

Postupně jsme zjistili, že obě situace mají něco společného.

Jakou hodnotu sama sobě přisuzuji? A co ještě dovolím druhým ve vztahu ke mně?

Začali jsme proto pracovat nejen se sebevědomím, ale také s asertivitou a nastavováním hranic.

Dnes Jitka svou práci fakturuje tak, jak má.

A když někdo překročí její hranici, učí se jasně říct:

„Takhle se mnou ne.“

Je všechno vyřešené?

Není.

Na některých věcech dál pracujeme.

Ale rozdíl proti začátku je už dnes výrazný.

Jitka postupně zjišťuje, že znát svou hodnotu nestačí. Člověk se podle ní musí naučit také jednat.

Jméno a některé okolnosti příběhu jsou změněny, aby bylo zachováno soukromí klientky.