Eva: „Možná opravdu dělám něco špatně.“

Eva externě pracovala pro firmu, kde měla na starosti poměrně specializovanou a zodpovědnou práci.

Ve firmě se ale opakovaně objevovaly problémy.

Nedodržené termíny.
Špatná komunikace.
Věci, které nebyly včas připravené.

A když vznikl problém, velmi často se pozornost obrátila právě k Evě.

Výčitky. Nepříjemný tón. Hledání chyby.

Když se něco podobného opakuje dostatečně dlouho, začne se dít zvláštní věc.

Člověk začne pochybovat sám o sobě.

A přesně tam jsme začali.

Ne tím, že bychom hledali, kdo je viník.

Začali jsme oddělovat fakta od pocitů.

Co je skutečně Evina odpovědnost?
Kde mohla něco udělat jinak?
A kde na sebe naopak přebírá odpovědnost za věci, které už ovlivnit nemůže?

Protože udělat chybu je normální.

Něco úplně jiného je postupně přijmout pocit, že za všechno, co nefunguje, nesete odpovědnost právě vy.

S Evou jsme začali pracovat s asertivními technikami.

Jak reagovat na výčitku. Jak vrátit rozhovor k faktům. Jak automaticky nepřijímat vinu. A také jak klidně a jasně říct:

„Takhle se mnou prosím nemluvte.“

Pak přišlo další jednání ve firmě.

Tentokrát jsme se na něj připravili.

Eva věděla, co chce říct.
Věděla, za čím si chce stát.
A věděla, kde jsou její hranice a jak bude reagovat, pokud je někdo překročí.

A stalo se něco, co ji překvapilo.

Žádný útok nepřišel.

Najednou nebylo proti čemu se vymezovat.

Proč?

Možná se změnil druhý člověk.

Možná bylo znát, že před ním tentokrát stojí někdo, kdo má ve své situaci větší jasno a je připravený svou hranici udržet.

To vlastně nevíme.

Víme ale něco jiného.

Asertivita není jen několik vět, které se člověk naučí používat.

Můžete znát všechny správné věty. Pokud ale sami nevěříte, že máte právo je říct, bude velmi těžké je skutečně použít.

Proto s Evou nepracujeme jen na asertivitě.

Pracujeme také na jejím sebevědomí, důvěře ve vlastní schopnosti a schopnosti rozlišit, co je skutečně její odpovědnost – a co už ne.

Kus cesty už máme za sebou.

Ale ještě nejsme na konci.

Tenhle příběh pokračuje.

A možná stojí za to položit si jednu otázku:

Za co dnes přebírám odpovědnost, i když to ve skutečnosti není moje?

Jméno a některé okolnosti příběhu jsou změněny, aby bylo zachováno soukromí klientky.