Lenka: „Všechno musím udělat sama.“

Lenka byla zvyklá zvládat.

Domácnost. Rodinu. Práci. Věci kolem dětí.

Když bylo potřeba něco zařídit, udělala to. Často raději sama.

„Když to udělám sama, mám jistotu, že to bude tak, jak má.“

Jenže postupně se z jejího života vytratil prostor pro ni samotnou.

Na věci, které ji bavily. Na odpočinek. Na chvíle, kdy nemusela nic řešit.

A jednoho dne přišla věta:

„Mě už ten život vlastně nebaví.“

Ne proto, že by neměla ráda svou rodinu.

Ale protože v životě, ve kterém se starala o všechno a o všechny, přestalo zbývat místo pro ni.

Začali jsme pracovat s otázkou, co by se stalo, kdyby nemusela všechno zvládnout sama.

Co kdyby některé věci převzal partner?

Možná je udělá jinak.

Možná nebudou přesně podle jejích představ.

A možná je to v pořádku.

Dnes se Lenka učí část věcí pustit. Říct si o pomoc. Nechat něco na partnerovi.

A prostor, který tím vzniká, začíná znovu využívat pro sebe a pro to, co jí dělá dobře.

Nezmizely všechny povinnosti.

Jen už mezi nimi začíná být znovu místo i pro ni.

Jméno a některé okolnosti příběhu jsou změněny, aby bylo zachováno soukromí klientky.